Jméno: Paul Verlaine a impresoinismus v poezii
Zařazení: Spisovatelé, Seminární práce
Přidal(a): F.K
Slezská univerzita v Opavě
Seminární práce – Teorie literatury II/II
Jméno: Filip Kolbert
Paul Verlaine (30.3.1844-8. 1. 1896)
(Impresionismus v jeho poezii)
Francouzský – symbolostický (hlavně) básník narozen v Métách. Jeho zámožná rodina se brzy přestěhovala do Paříže. Jeho celý život téměř už od dětství, byl neustálým zápasem mezi srdcem plným lásky a touhy po lidském štěstí a špatnými sklony, jímž se nedokázal ubránit.
- Verlaine je jako básník, ale zejména jako člověk vždy srovnáván se svým někdejším druhem tzv. „Pekelným manželem z Pobytu v pekle“A. Rimbaudem. Po osudovém setkání se 17letém Rimbaudem, jehož básně vydával a k němuž milostně vzplanul, se změnil jeho přístup k poezii. V podání Rimbaudova díla „Pobytu v pekle“ se Verlaine jeví jako pravý opak soustředěného, mučivě uzkového, maximalistického Rimbauda jako pravého symbolu moderního neklidu. To ovšem není zcela pravda. U obou mužů existuje nakonec možná vice shod než rozdílů. Oba v podstatě bojovali týž nelítostný boj, to hlavní z jejich odkazů vzniklo pravděpodobně společným dílem. V r.1873 došlo mezi nimi k hádce, která vyústila v to, že Veraline postřelil Rimbauda (byl 2 roky ve vězení). Tímto se oba rozešli za svou myšlenkou, tápali a troskotali téměř stejným způsobem.
Vliv Verlainova mládí na tvorbu
Jeho mládí bylo naprosto šťastné, jak sám připomíná ve svých různých zpovědích a řada jeho nejlepších básní skutečně z tohoto mýtu vyrůstá a nese jeho rysy. Ve všech jeho verších je kus skutečných a napůl vysněných obrazů krajiny, odkud pocházeli jeho rodiče. Byl to pro něj jakýsi ztracený ráj. Z toho vyplývá, že se v něm skrývala hluboká rána. Opětovně lpěl na ideálu svého milovaného otce a matky, když paradoxně ovlivněn alkoholem, na ně nejednou vztáhl ruku. Ve skutečnosti je to jakýsi znak hluboké lásky. Toto pouto z dětství je tak trvalé, že jej pronásleduje po celý život.
Znaky jeho poesie po setkání s Rimbaudem
– nové otázky o smyslu jeho života, tím i umělecké tvorby
– vyzdvihoval improvizaci a hudebnost
– byl mistrem bezprostřednosti a náladovosti
– ve sbírkách se spojují výkřiky marnivosti s morálním nepokojem a nostalgickými sny o čistotě,
zklamání z lásky a mystická vytržení
– v poezii se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů, přírody)
– dosáhl hudebnosti svých básní, jenž inspirovaly mnohé hudební skladatele tím, že klasický verš
nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí (souzněním)
Znaky impresionismu: z latinského impressio = dojem
Snaha zachytit okamžitou náladu a dojem.
V literatuře se projevil posílením lyričnosti a hudebnosti verše. Tématicky se orientoval na intimní a přírodní poezii. Došlo k vyjadřování v náznacích, popisování emocí a nálad. To vedlo k jistému sblížení se symbolismem.
Sbírka Saturnské básně
Vznikly v době, kdy mu umírá otec a kdy se mu smrt (předtím pouze jen jako představa) stává osobním zážitkem, v době milostného citu ke své sestřenici, Emílie Moncomblové, jež se provdala do Ardenu. Úvodní verše osvětlují vztah člověka, básníka k vesmíru a k vlastnímu osudu. Poté následuje prolog, který je krátkou básnickou historií ztracené jednoty života a poezie, činu a snu. Podle Verlaina jej moderní epocha již jednotu ztratila. V tomto smyslu ještě odbočím. Verlaine je celým hlavně básník snu (jako před ním Nerval, Baudelaire), ale na rozdíl od nich, pro něj celý život a každý čin ústí do snu, pro něž čin a sen splývají ve vyšší jednotu poezie jako uskutečnění života, je Verlainova poezie sen poznamenán neustálou nostalgií po činu v podobě životní praxe. Tato nostalgie se pak zdá jako hlavní příčina jeho náhlých odchodů a útěků, k nimž neustále docházelo. Prvky impresionismu můžeme najít i v Saturnských básních – např. v básni Podzimní píseň. Vyjadřuje pocity vzbuzené podzimní přírodou – nejistota, beznaděj, melancholická nálada, teskná náznakovost, hudebnost, rytmus…
- „Když v srdci mém
snem zraněném
podzim už zvoní,
nese mi svou
unylou hrou
stesk monotónní.
- Bledý jak stín,
vím to, ach vím,
že čas se blíží.
I oddávám
se vidinám
a pláč mne tíží.
- Zlý vítr mnou
zmítá pak tmou
od místa k místu
takže já sám
se podobám
suchému listu
V Saturnských básních vyhradil značné místo ironii až chmurnému humoru „např. Žena s kočkou, „Serenáda“ lept o césaru Borgiovi a Smrti Filipa II.
Element tzv. „mládí jako milovníka přírody“ není nic nového v jeho poezii, jak už jsem zmiňoval na začátku. Tento element prochází Saturnskými básněni, Galantními slavnostmi nebo Romancí beze slov a plné síle se znovu ozve ve sbírce kdysi a nedávno.
Na první pohled se mohou tyto básně zdát něčím podstatně jiným než melancholický povzdech sonetu Nevermore, než teskný popěvek Podzimní písně, než Watteauorské miniatury Galantních slavností nebo impresionistické krajiny Romancí beze slov.
Jenže pozorný čtenář může pochopit, že snad pro všechny Verlainovy básně je příznačný sen, vize (tentokrát již ovšem sen tzv.“těžký, tíživý“), který reaguje přímo na společenskou, myšlenkovou situaci doby. Nelze pak jednoduše pochopit jeho pozdní sbírky, kde jeho kompoziční úsilí polevuje, kde se jeho obě podoby snu ocitají v nechtěné disharmonii, podtržené úrovní jednotlivých básní. V zásadě však ta ona jednota trvá, nicméně značně složitější, kterou moderní autologové nepochopily, avšak Verlaine to tušil a pozastavil se o tom v krátké básni Hry dětí.
Jednou z dalších „her“ jsou Galantní slavnosti. Tato sbírka není zdaleka pouhý veršovaný komentář k albu rytin podle Watteaunových obrazů. Nemíní zde pouze melancholicky evokovat minulost. Jeho trvalá pozie je v napětí mezi maskou a živou tváří, mezi hrou, kterou nám básník předvádí a skutečnost, kterou za ní tušíme (to potvrzují hned první verše sbírky, kde vede dialog se stínem ženy, zde si můžeme právě domyslet Elisu Moncomblovou „ Tváře duše je vzácnou krajinou, kterou tančící masky procházejí hrajíce při hře na flétnu“). Avšak umělecký záměr a kázeň mu nedovolili zařadit sem vše, co chtěl. Nelze tudíž z nich vyčíst Verlainův duchovní neklid, vyčíst důležitá data z tehdejšího osobního života (tedy tragicky skon sestřenice Elisy a Ch. Baudelaina).
Další sbírkou z převážné části už sbírkou impresionistickou jsou Romance beze slov (jak už název napovídá: slova nemají význam, důležitý je zvuk, imprese). Pokud se dáme unést jejich svrchovanou melodikou, sotva postřehneme, že ty přeludné krajiny jsou stavy duše zdaleka nevyrovnané, že umělec Verlaine v této době dospívá k čím dál modernictičtější poetice, která při volbě básni snu se obrací stále více k modernímu světu (tedy velkoměsta, periférie, doby…).
Je to tedy zásadní obrat k novým básnickým prostředkům subjektivní lyriky. Tato sbírka zahrnuje přes 20 básní rozdělených do 4 oddílů.
V I. Oddíle se vyskytují zapomenuté drobné árie, kterých je využíváno ve tvaru písně, popěvku k vyjádření intimních citů (Pláče to v srdci mém).
V II. Oddíle Belgické krajiny přetváří dojmy z cest do elipticky budovaných obrazů (Charleroi) charakterizující vztah básn. Subjekt – objekt i okamžité citové rozpoložení subjektu.
III. oddíl Birds in the Night je lyrickým monologem odrážejícím situaci autorova intimního života.
- Akvarely a anglickými názvy básní (Green, Beams) je poznamenán atmosférou ang. Pobytu a tvarově se blíží k II. Oddílu. Některé básně jsou uvedeny noty (Cyrano de Bergerac, Victor Hugo, Arthur Rimbaud a jiné) a datovány. Každá báseň představuje rytmicky i stroficky odlišný celek (2,3,4,5,6, verší – počet slabik kolísá v rozmezí 4-12).
Příklad: str. 154 SPLEEN – (jako smutek bez příčiny).
Jako krev rudé růže byly
a tma se chvěla v révoví
Byla jste, drahá pryč jen chvíli,
já propadl už v zoufalství.
Nebesa byly modře tklivá,
vzduch sladký, moře zelené.
Bál jsem se – čekat strašné bývá-
že náhle opustíte mne.
Lesk cesmíny mnou nezachvěje,
neokouzlí mě zimomráz,
mám kraje dost, jenž bez konce je,
a všeho, všeho – kromě vás!
Moudrost další básnická sbírka, toto dílo napsal ve vězení, je to úplný obrat jeho, kaje se zde za hříchy svého dosavadního života.
Leden 1890 v návrhu předtisku přímo říká: „ Člověk se mění, není již pravda? Mé názory co do filozofie a umění se nepochybně modifikovaly, zesílil zejména důraz na konkrétnost a to i ve snění. Řekl jsem, že nic není dražšího než píseň, v níž se neurčitou mění s přesností. Proto dnes dávám zpravidla přednost upřímnosti a za tímto účelem dojmu okamžiku, jejž sleduji do písmene. Říkám dávám přednost, protože nechci nic absolutního.“ Když to shrnu autor se zde obrací ke katolictví ( jako k životu s určitou pokorou).
Př.
Od dob, co jsem vám naposledy psal,
jste tedy přátelé, už promovaní
a schopni, aby každý z vás se stal
nosičem světla v úřednickém klání.
Jste králi Francie. No konečně!
(Jste králi země, jež falší žije,
vládci, jímž cíl nechybí nicméně
a jejich trůn rozpočet pevný kryje.)
Do práce, přátelé! Však chceme znát,
kam mince z našich kapes byly dány
a občas se i trochu radovat
nad našim státem bez bázně a hany.
Z dalších jeho sbírek je třeba zmínit zmíněnou „ kdysi a nedávno“, „ Štěstí“, „ Intimní liturgie“, „Elegie“.
Z mého pozorování se impresionistické prvky objevují téměř v každé sbírce, někdy jen částečně, jindy jako v Romancích beze slov tvoří základ sbírky. Všechno je to dáno jeho životem (vyplívá).
Závěr:
Po smrti svého žáka Lucia Létinia se mu definitivně zhroutil jeho život i jeho sen. Měl tehdy 40 let a čekalo jej ještě 13 let života plného zmatku, bídy, neplodných pokusů o lásku a přátelství. A řady jeho knih, v nichž se už vzdal úsilí o syntézu, o kterou kdysi zápolil. Tak jako Rimbaud nedorazil ke svému cíly. Měl jej ovšem na dosah, nezpozoroval, že pro básníka je uskutečněním jednoty snu a činu jen v jeho díle (tak jak to tušil Baudelaire). To nemění nic na jeho významu a odkazu, stejně tak na jeho odkazu nemění skutečnost, že jeho úspěch a velký vliv, byl založen často na nedorozumění, na tom, že máme sklon oceňovat v něm jeho slyšitelnou hudbu a viditelnou hru odstínu. Ale ty odstíny kladla ruka vedená dvojím zrakem blouznícího srdce i duše. „ Ta hudba je syntézou zpěvu krve i zpěvu paměti, zní v ní plným lidským hlasem plný lidský osud“.
Je řazen k tzv. „ Prokletým básníkům“ sám tento termín vymyslel, tento termín se ujímá až dodnes (někdy též Absolutní básnici)
Arthur Simons o něm napsal:
„ Od vzniku Romancí beze slov až po Intimní liturgie jeho verše registrovaly a charakterizovaly každou etapu „ té horečky zvané život“. Verš se měnil, tak jako se měnil sám život, přitom však zůstával věren zvláštnímu a rozpornému temperamentu, který mu je vlastní. Verlaine, udělal z francouzského verše cosi nového, cosi poddanějšího, vybraněji delikátního a senzitivního než to, co byl jazyk do té doby schopen vyjádřit. Vynalezl jistý druh impresionistické poezie – odstín, jen odstín! což najednou odpovídalo nejnovějším tendencím v jiných oblastech umění (malba Whistler, hudba Wágner). Verlaine, to ubohé stvoření plné vášni a vzruchu, zmítané sem a tam každým zavanutím vánku, dal hlas všem nejasným touhám, všem bouřlivým dojmům té slabé a žádostivé bytosti, již je moderní člověk měst“.
Zdroje:
Kopta, Petr. Vladislav, Jan. Slova na strunách / Paul Verlaine ; (z francouzských originálů …). Praha: Mladá fronta, rok. 1998, 137s.
Francl, Gustav. Básnické dílo / Paul Verlaine. Praha: Vyšehrad, rok. 2007, 722s.
